Svařovací metody se liší přesností, vneseným teplem a ekonomičností. Rozhodující není pouze samotná metoda, ale způsob jejího použití v konkrétní aplikaci. Na typických příkladech ukazujeme, kdy je která metoda vhodná.
Automatizované svařovací metody v centru laserových kompetencí capilla
V Centru laserových kompetencí soustřeďuje capilla moderní technologie pro automatizované povlakování a výrobu.
Zde jsou součásti cíleně zpracovávány laserovými metodami, nanášeny otěruvzdorné vrstvy a optimalizovány. Procesy, nanášení materiálu i výsledky lze přitom přesně řídit.
Tak vznikají řešení, která přesahují klasické svařovací metody a nelze je standardními přístupy realizovat.
Najít vhodnou metodu
Nejste si jistí, která svařovací metoda je vhodná pro Vaši aplikaci?
Podporujeme Vás při výběru a kombinaci správných procesů.
Časté dotazy ke svařovacím metodám
Svařovací metody jsou normované postupy pro spojování dvou nebo více obrobků materiálovým stykem nebo pro nanášení funkční vrstvy navarovacím svařováním. Metody se liší zdrojem energie (např. oblouk, plyn, laser), ochranným médiem a typem přídavného materiálu. V průmyslu se nejvíce prosadily obloukové svářecí metody TIG, MAG a ruční obloukové svařování.
Nejběžnějšími svařovacími metodami jsou ruční obloukové svařování (111), MAG svařování (135) a TIG svařování (141). Ruční obloukové svařování je klasická metoda pro opravy a práce na staveništi, MAG dominuje v průmyslové výrobě ocelových konstrukcí, TIG je metoda pro nejvyšší kvalitativní nároky na nerezovou ocel, hliník a tenkostěnné součásti. Všechny tři patří k metodám tavného svařování.
Čísla pocházejí z normy DIN EN ISO 4063, která jednoznačně označuje každou svařovací metodu. 111 označuje ruční obloukové svařování obalovanou elektrodou (MMA). 135 označuje svařování aktivním plynem (MAG). 141 označuje svařování wolframovou inertní elektrodou (TIG). Čísla se používají ve svářecích postupech, zkušebních protokolech a specifikacích přídavných materiálů.
Druhy svařování popisují nadřazenou kategorii procesu, například tavné svařování nebo tlakové svařování. Svařovací metody jsou konkrétní postupy v rámci daného druhu svařování, například TIG, MAG nebo ruční obloukové svařování jako metody tavného svařování. Druh svařování klasifikuje technologii, svařovací metoda je konkrétní aplikace.
TIG se používá, když je požadována nejvyšší kvalita svaru, například u nerezové oceli, hliníku a tenkostěnných součástí. MAG se používá pro ekonomické svařování oceli v sériové výrobě a ocelových konstrukcích. Ruční obloukové svařování je první volbou pro opravy, podmínky na staveništi a všude tam, kde je flexibilita důležitější než vysoký návary. Volba závisí na materiálu, velikosti součásti, požadavcích na svar a místě použití.
TIG je správnou volbou při vysokých požadavcích na kvalitu a vzhled svaru, MAG při vysokém průtoku ve zpracování oceli a ruční obloukové svařování při opravách, montáži a mobilních aplikacích. Jako orientační pravidlo platí: čím silnější součást a čím větší objem návaru, tím spíše MAG. Čím tenčí a náročnější, tím spíše TIG. Čím flexibilnější a místně nezávislý, tím spíše ruční obloukové svařování.
TIG je vhodný pro téměř všechny materiály, zejména nerezovou ocel, hliník, titan a slitiny na bázi niklu. MAG je určen pro nelegované a nízkolegované oceli, se správnými plyny také pro nerezovou ocel. Ruční obloukové svařování pokrývá nelegované a nízkolegované oceli, nerezovou ocel, litinu a mnoho speciálních slitin. Kompatibilita s materiálem závisí na správném výběru přídavného materiálu.
Pro opravné svařování je ruční obloukové svařování nejrozšířenější metodou, protože je flexibilní a prakticky nezávislé na poloze součásti. Při navarovacím svařování se používá také MAG s plněnými dráty, když je třeba opatřit větší plochy tvrdým návarem, například na opotřebitelných dílech. TIG se při navarovacím svařování používá, když jsou požadovány zvláště jemné a řízené vrstvy, například na sedlech armatur.
Svařovací metoda určuje, jak lze tvrdý navar nanést a jaká tloušťka vrstvy, homogenita vrstvy a promísení se základním materiálem jsou dosažitelné. MAG s plněnými dráty je nejekonomičtější variantou pro velkoplošnou ochranu proti opotřebení, ruční obloukové svařování nabízí maximální flexibilitu pro opravy na místě, TIG umožňuje přesné vrstvy na kritických funkčních plochách. Metoda a přídavný materiál musí být vzájemně sladěny a přizpůsobeny druhu opotřebení.
Správná svařovací metoda závisí na materiálu, součásti, požadavcích na svar a místě použití. Neexistuje jediná nejlepší metoda, ale pro každou aplikaci existuje technicky a ekonomicky vhodná volba. Pro fundované rozhodnutí se doporučuje analýza součásti, při které se zatížení, materiál a funkce stanoví společně s příslušnou svařovací metodou a přídavným materiálem.